Naše chovatelská stanice Zlatý safír vznikla v roce 2000, když jsem měla svou první fenku s PP. Byla to fenka plemene Belgický ovčák – Tervueren. Bohužel jsme se od ní štěňátek nedočkali a na první vrh safírků jsme si počkali až s příchodem samojedí princezny Korálka Elizabetky. 

Bydlíme na vesnici kousek od Zlína v rodinném domku s velkým oploceným dvorem a s velkou zahradou. Postupně u nás přibývaly další fenečky, které jsem si nechávala z u nás odchovaných vrhů. Z prvního vrhu máme Ejmínku, pak zůstala Beruška, která bohužel v nedožitých třech letech zemřela na rakovinu. Náš poslední člen psí smečky je Enolka. 

A co se u nás o samojedech říká…?

Když nezvládnete výchovu psa s humorem,
nepořizujte si Samojeda.
Chcete-li si pořídit Samojeda, počítejte s tím, že už nikdy nebudete mít klid.

Samojedi línají – hodně! V době línání jejich chlupy snídáte, obědváte, večeříte, spíte s chlupama, ač váš pes nemá přístup do ložnice, chlupy máte na oblečení, pod oblečením i v lednici. Prostě všude. Úměrně s tím, jak psovi ubývají, vám v celé domácnosti přibývají. 

Samojed potřebuje pohyb – hodně pohybu! Pokud s ním nejdete ven, počítejte s tím, že vám rozhrabe zahradu, vytahá stromky, probere zeleninu, sesbírá ovoce, roztahá polínka, najde vše, co jste pečlivě neschovali – je to prostě zahradník.

Samojed potřebuje kontakt s lidmi – hodně kontaktu! Nejen doma, kdy se od vás nehne hlavně v době vašich snídaní, obědů a večeří – i s jeho chlupy, ale taky si moc rád lehne jen tak k vašim nohám nebo co nejblíže k vám. Moc rád vyhledává kontakt i s jinými lidmi, hlavně s dětmi. Těm je schopen vlézt i do kočárku. 

Na druhou stranu – Samojed potřebuje i svůj klid – hodně klidu! Rád si někam zaleze a můžete volat jak chcete, přijde za vámi, až on bude chtít. S tím musíte počítat. Je to prostě Samojed! Chytrý, inteligentní a neskutečně svůj!

Samojed potřebuje zabavit – hodně zabavit! A je jedno, jestli s ním budete běhat agility, chodit na cvičák, doma ho nahánět po zahradě, přetahovat se s ním o cokoli – nejlépe o rozžužlanou odpornou hračku, kterou miluje a vy nemáte to srdce mu ji vyhodit, zapřáhnete ho do saní, tříkolky, kola nebo ho necháte tahat vás na lyžích,
počítejte prostě s tím, že je neunavitelný a neutahatelný. Když už ani on náhodou nemůže, chvilku si zdřímne a chce začít nanovo.

Samojed potřebuje dobrou péči o srst – hodně péče! Není to jen o česání, je to i o koupání, prohlížení srsti od různých travin, osin či třeba bodláků. Velmi důležitou součástí péče o srst je hlavně strava. Čím kvalitnější krmení, tím luxusnější srst. Ani v jedné oblasti se nedá péče ošidit, pokud se budete chtít kochat jeho nádherným osrstěním.

Samojed vás bude vždy vítat – hodně vítat. Počítejte s tím, že vám bude chtít povykládat všechno, co se za dobu vaší nepřítomnosti událo a nepřestane povídat, dokud vám to všechno neřekne. Je ukecaný a hlasitý. A je jedno, jestli budete pryč hodinu nebo týden…

Za všechnu tu starost a péči se vám ale Samojed odmění – hodně odmění! Bude vás pusinkovat, chodit za vámi jako ocásek, nechá vás s radostí prohrabávat se jeho srstí, vykouzlí úsměv na tváři každého, kdo se na něj podívá a bude Vás bezmezně milovat – a to všechno jen proto, že on sám bude chtít a bude-li chtít,
udělá pro vás první poslední – je to totiž SAMOJED!

S samostatný A – andělský M – milující O – oddaný
J – jedinečný E – empatický D – dokonalý.

Když si pořídíte Samojeda, počítejte s tím, že nebude jediný…
Po čase se vám jich začne v domě záhadně nějak objevovat stále víc a víc…

Jak to všechno začalo … Je to už víc než 25 let, co jsem poprvé uviděla v jednom časopise pejska, který mi na první pohled naprosto učaroval. Huňatý, celý bílý, velký tak akorát a smál se od ucha k uchu. Byl to SAMOJED. V té době pro mě plemeno zcela neznámé, ale o to víc úchvatné a okouzlující. Od první chvíle jsem věděla, že tohle nádherné stvoření jednou musím mít a obrázek jsem si schovala. Toužila jsem i po hnědém novofundlandovi, landseerovi, kterého jsme měli v práci jako maketu v životní velikosti, leonbergrovi a taky po eurasierovi, kterého mi nabízeli chovatelé z Rakouska, ale samojed byl prostě nepřekonatelný. A tak jsem se rozhodla, že ho prostě mít budu, že si na něj počkám. Naše fenka Kesula, které v té době byly asi 3 roky, byla náš miláček, ale nebylo možné k ní pořídit štěňátko. Kecka – belgický ovčák Tervueren s průkazem původu – měla vůči psům ostrou povahu a nedovolila, aby se k ní jakýkoliv jiný pes přiblížil. Nevadil jí pouze Dan – domácí pes, se kterým vyrůstala, a měla ráda Rona – bílého howawarda ze sousedství, který se jí neskutečně líbil. Věděla jsem, že jak na cvičáku, tak na výstavách musím být velmi opatrná, aby se k ní nikdo nedostal moc blízko. I přes důkladnou snahu o socializaci zůstávala povahově mimo mé plány včetně odchovu štěňat, která nikdy nedonosila a tak nezbývalo, než se smířit s tím, že opět nebudu mít fenku vhodnou k chovu. Uměla nespočet povelů, poslouchala jako hodinky a dokonce znala i spoustu povelů v posunkové řeči, což se nám nakonec náramně hodilo, když zestárla a ohluchla. Když byla starší, Dan zemřel a na dvoře se objevilo další štěně. Mé obavy o život nového prcka byly oprávněné, když jsem viděla Kecčinu reakci na něj. Tvrdě ho napadala a nesnesla, když se k ní to malé stvoření snažilo dostat. Nějakou dobu musela mít v jeho přítomnosti náhubek, aby mu neublížila, ale nakonec se částečně smířila s tím, že od těch dní bude muset sdílet své území s tím novým psem. Věděla jsem, že ještě nenastal čas a já musím počkat na příchod vytouženého samojedího miminka. Nesnesla bych pomyšlení, že by mu mohla jakkoli ublížit. Od mala jsem vyrůstala mezi psy, které měli mí prarodiče. Vlastního jsem si sama pořídila v 9 letech, když jsem venku našla malinké černé štěně křížence Ťapku a tvrdě si ji doma obhájila, u babičky jsem cvičila ovčandu Diušku, se kterou jsem to měla obzvlášť těžké. Abych ji dokázala udržet, než jsme spolu došly na cvičák, celou cestu jsem se pevně přidržovala všech možných plotů a stromů a musel to být opravdu neskutečný pohled na hubenou, mrňavou holku, kterou táhne obrovský pes přes celé městečko a která se zoufale snaží bez průšvihů nějak dojít na cvičák a zpět. Vyrůstala jsem mezi bernardýny, německými ovčáky i kříženci a vždycky jsem měla pocit, že si s těmi hafany rozumím víc než s lidmi a bylo mi s nimi moc dobře. Pojily nás úspěchy při výcviku i při odchovech štěňat a pokaždé jsem se velmi těžce loučila s každým, pro kterého nadešel čas odejít. Jako poslední a zatím nejmilovanější pes nás opustila naše Kesinka ve svých 15 letech. Každý, komu odejde takový přítel ví, jak bolestné a těžké je loučení, když vyrůstá s vašimi dětmi a jak dlouho trvá, než bolest alespoň částečně otupí. Oplakali jsme ji, uložili k poslednímu odpočinku a já jsem věděla, že právě nastal čas přivézt si další psí miminko, aby zmírnilo smutek a zaplnilo místo po odchodu dlouholeté kamarádky. Tomuto rozhodnutí předcházela spousta let hledání a studování o plemeni a dopisování si s chovateli, kteří byli ochotni se se mnou podělit o zkušenosti. Projezdili jsme výstavy, abychom si udělali obrázek o plemeni a věděli, do čeho se pouštíme. Na první klubové výstavě samojedů, kterou jsme navštívili, přišli Pavlovi i Verunce všichni naprosto stejní, ale když jsem jim na jednotlivých pejscích vysvětlila rozdíly, po chvíli už sami zjišťovali, co se jim na kterém hafíkovi líbí. Byli jsme se podívat i u paní a slečny Vávrových v chovatelské stanici od Račí studánky, které nás pozvaly na jedné z výstav na návštěvu. Měli zrovna vrh štěňátek a byli báječní a pejsci nás všechny okouzlili. A tam manžel prohlásil, že jednou budeme mít doma sedm tak úžasných a krásných psů. Tak tohle neměl říkat, protože já na to mám svědky a tímhle ho beru za slovo… Věděla jsem, že Samojedi jsou jiní než všechna ta plemena, která jsem dosud měla a že ani výcvik ani výchova zdaleka nebudou tak jednoduché jako doposud. Prostě jsem věděla, že všechno bude jiné, ale byla jsem rozhodnutá do toho jít za každou cenu. Nebylo už nic, co by mě od mého záměru získat Samojeda odradilo. Dlouho před tím, než Kecka odešla, jsem často pročítala knihu od paní Janky Fuliérové, kterou mi poslala, hned jak jí vyšla a jejíž hafani v chovatelské stanici Yoshi byli jedni z prvních, které jsem viděla alespoň na fotkách, psala jsem si s ní o všech úskalích i radostech tohoto plemene a byla jsem čím dál víc rozhodnutá takového pejska mít. Byli jsme připravení na další zlatíčko. Človíček, který mi později rád a ochotně radil, byla paní Renata Piskacisová a její hafíci z Vidnavské záře. Chtěla jsem štěně od Xamby a pak i od Merci, obě fenky mě naprosto okouzlily, ale jelikož to kvůli Kecce nešlo, musela jsem čekat a čekat… na vysněné štěně jsem čekala víc než 10 let. A nastal čas si konečně vybrat chovatele a domluvit si štěňátko k odběru. První pokus bohužel nevyšel, jelikož se narodili samí klučíci a já zoufale toužila po fenečce. Obě chovatelky, se kterýmy jsem byla v té době v kontaktu, mi doporučily další chovatele, kteří očekávali narození štěňátek a já jsem se opět pustila do hledání a studování předků, povah, exteriérů a hlavně zdraví všech těch nabízených pejsků. Pročetla jsem spousty rodokmenů, prohlížela jsem si nekonečné množství fotek a doufala jsem, že najdu fenku, která bude alespoň částečně odpovídat mým představám. Nakonec jsem oslovila další dvě chovatelky, které očekávaly narození vrhu a byly ochotné mi napsat vše o svých psech a o obou rodičích. Byla to paní Marcela Luxová a její fenka Avril z chovky Orleansnow a Erika Okániková ze Slovenska. Ptala jsem se i paní Piskacisové na tyto chovatelky a byla jsem ujištěna, že u nich je všechno v pořádku a sama mi paní Marcelu i Eriku s klidným srdcem doporučila. Psala jsem oběma, ale nakonec jsem se rozhodla pro štěně po Avril. Ta fenka byla neuvěřitelně krásná – alespoň z mého pohledu. Byl v tom ovšem malý háček. Měla už mnoho zájemců, tudíž téměř celý vrh zamluvený. Moje zklamání bylo obrovské, ale byla malá naděje, že nakonec někdo odřekne. Stalo se a já jsem věděla, že se konečně po mnoha letech dočkám vytouženého samojeda. Každý den jsem chodila na stránky paní chovatelky a hltala všechny nové informace. Fotky obou rodičů jsem znala úplně nazpaměť (i otec štěňátek Fedon byl moc krásný), a toužebně jsem čekala na narození vrhu. Věděla jsem, že budu ta poslední, kdo získá štěně a doufala jsem, že na nás přeci jen jedna fenečka vyjde. Konečně 10. ledna nastal den, kdy se ta malá drobotina narodila a já byla štěstím bez sebe, když jsem se od paní chovatelky dozvěděla, že jedna fenečka bude i pro nás. Doma jsme vymýšleli jméno, koukali jsme na fotečky a přemítali jsme, která na nás „zbyde“. Od prvního dne byla mojí velkou favoritkou fenečka s červenou mašlí, později i ta s růžovou a nebylo dne, abych je nesrovnávala. Obrat nastal kolem druhého týdne věku štěňat, když začala mít otevřená očka. Jak jsem si je tak všechny prohlížela, což jsem dělala posledních pár týdnů denně, chytla mě za srdíčko fenka s oranžovou mašličkou. Naprosto jsem nechápala, kde se to „zvrtlo“, ale od toho dne jsem neměla v hlavě nic jiného, než touhu tuto fenečku získat. Doma už se mi smáli a tvrdili, že jsem „prdlá“ a že není normální věčně takhle koukat do těch fotek. Zprvu jsme si s paní chovatelkou psaly o červené fence a já věděla, že je to i její favoritka, protože si jednu z nich chtěla nechat, oběma se nám moc líbila, ale nakonec jsem byla ráda, že chce zrovna tu a ne oranžovou. V tom čase mi napsala, že se rozhodla, že nakonec budu já jako druhá hned po ní, kdo si bude vybírat štěňátko a moje radost neznala mezí. Už jsem s naprostou jistotou věděla, že ta oranžová bude naše a v koutku duše doufala, že si ji nakonec nenechá paní Marcelka. Měla jsem tu malou prostudovanou od čumáčku až po ocásek a znala jsem každý detail na jejím chundelatém tělíčku. Každá nová fotka s ní byla pro mě svátkem. Ta její očička, kterýma koukala tak smutně a zároveň chytře, ten její typický pohled z boku – to všechno jsem na ní milovala. Pro mě i naší rodinu byla dokonalá. Malá beruška s krásnou hlavou a smutnýma očima, která nám naprosto učarovala. Dokonce jsme jí mohli i vybrat jméno. Jelikož se jednalo o vrh, který měl začínat písmenem „K“ , byla to pro nás KORÁLEK ELIZABETKA. Po domluvě s paní chovatelkou jsme uvítali možnost jet se podívat na celý vrh. Bylo to začátkem března a já jsem toužila po tom, abychom si tu naši malou berušku mohli v jejich osmi týdnech rovnou přivézt domů. Ale věděla jsem, že si ještě budeme muset počkat, protože štěňátka z tohoto vrhu byla hodně malá a paní chovatelka je ještě chtěla nechat alespoň další dva týdny doma. Ale ve skrytu duše jsem doufala… Nicméně první návštěva byla moc fajn, hned jsem v tom chumlu bílých drobečků poznala tu naši treperendu. Paní chovatelka vzala pár vybraných fenek domů, abych si je všechny v klidu prohlédla a měla možnost se definitivně rozhodnout, která teda nakonec bude naše. Všechny byly moc hezké, ale oranžová mě prostě okouzlila a jinou jsem nechtěla. I manželovi se moc líbila a tak bylo rozhodnuto. Povídali jsme si o celém vrhu, dostala jsem spoustu rad i doporučení, popovídala jsem si i s Paní Renatkou a Erikou, které byly u paní Marcelky na návštěvě a s příslibem, že si pro Elizabetku můžeme za čtrnáct dní přijet, jsme se vydali zpátky domů. Vůbec se mi z tama nechtělo, ale věděla jsem, že se po tolika letech dočkám a že těch pár dní navíc už prostě vydržím. Nic jiného mi ani nezbývalo. V práci jsem si nahlásila dovolenou a všichni jsme se mohli začít těšit na příchod našeho nového člena rodiny. Byly to dva dlouhé, nekonečné týdny čekání a těšení se…

Dnes máme tři fenky, které nade vše milujeme a které nám dělají velkou radost.